Uplynuly dva rok a pro nás věrné jsou tady CULT OF LUNA s další pravidelnou dávkou emocí. Předchozí výtečné album „Salvation“ nasadilo laťku velmi vysoko a kapelu tak definitivně zbavilo nálepky s nápisem „ISIS klon“. Originální mix specifické doom metalové melancholie, coreové výbušnosti a indie rockových nálad, který se jen tak lehce neoposlouchá navíc tento švédský orchestr přiřadil po bok originálních hudebních těles, jejichž zvuk si jen tak s někým nespletete. Pakliže se nejedná o jeho kopírku, kterých se už zcela logicky vzápětí několik vyrojilo.

Ale čas jde dál a zákonitě přichází očekávaná otázka, která trápí každého kreativně smýšlejícího člověka. Co teď? Pohnout se z místa anebo zůstat ještě chvíli na něm, když se ukázalo být jako velmi přívětivé? A když už se tedy pohnout, tak jakým směrem? Všechny tyto otázky byly myslím úspěšně vyřešeny počátkem listopadu loňského roku, kdy se skupina poprvé sešla za účelem pořízení následovníka toliko podařeného předchůdce. Zřejmě vás zas o tak veliký moment překvapení nepřipravím, když hned zkraje uvedu, že směr, kterým se CULT OF LUNA rozhodli ve své dráze pokračovat se po několikanásobném poslechu novinky ukázal být jako velmi správný a pro znalce jejich starší tvorby i poměrně očekávaný. Očekávání nějakých převratných změn či výraznějšího příklonu k některému z žánrů, které v sobě hudba těchto Švédů obsahuje, byla velmi naivní. CULT OF LUNA totiž nadále prohlubují a rozvíjejí to, co jim jde tak skvěle.

I nyní pro své posluchače připravili vskutku vydatnou, více než hodinu trvající porci hudby. Hudby, která opět plyne pomalu, nikam se zbytečně nežene a nechává své sdělení působit postupně, s typickou gradací. Stopáž většiny skladeb překračuje hranici deseti minut, během kterých se toho dokáže dít mnoho. Ačkoliv to zdánlivě tak nevypadá, CULT OF LUNA vědí výborným způsobem vybičovat atmosféru svých kompozic a z původně nenápadného motivu vykřesat zárodek velkolepého vyvrcholení. Nejinak je tomu i na „Somewhere Along The Highway“, přičemž vzorec, s pomocí kterého se těchto výsledků kapela dopracuje je pořád stejný, jen jeho aplikace do praxe doznala určitých změn. Jednoduše řečeno CULT OF LUNA poněkud otupili ostří svých drápků a na úkor toho dali větší prostor uvolněnějším a ne tolik agresivním pasážím. Svůj tvrdý hardcoreový základ si však uchovávají i nadále, jen s ním pracují více jako s jedním ze základních stavebních kamenů, nikoliv jako dominantním prvkem. Navíc ani emoce obsažené v jejich hudbě nejsou tolik zřejmé a cíleně melancholické. Nálady písní se mnohokráte vyprofilují až v jejich průběhu, což je i případ fantastické kompozice „Finland“, která se z poměrně konvenčního začátku transformuje do emočně nabitého závěru a který dokresluje jednoduchý, ale ve svém kontextu nesmírně účinný kytarový motiv.

Možná jediným kamenem úrazu „Salvation“ byly příliš stereotypní uřvané vokály Klase Rydberga, kterých se požehnaně nachází i na novince, ale i zde je potřeba kapelu pochválit za snahu o větší variabilitu, protože je ke slyšení i mnoho momentů s „čistým“ hlasovými projevem a dokonce i celé skladby („And With Her Came The Birds“ s kouzelným zvukem banja). Rejstřík nálad, kterými hudba CULT OF LUNA oplývá se příliš nezměnil, ale přesto i zde je patrný určitý posun. Švédové už nejsou tolik naštvaní, frustrovaní ani plni beznaděje. V písních z nové desky je slyšet znatelný posun směrem k optimističtějšímu vidění světa a na konci tunelu tak nechávají rozsvítit jedno malé světélko.

Světlo indikující úroveň kvality „Somewhere Along The Highway“ však svítí velice jasně a místy nabývá až oslepující intenzity. Nová deska CULT OF LUNA je totiž pestrou kolekcí výborných skladeb, která se, jak už to bývá u této skupiny zvykem, musí vstřebávat postupně a velice pozorně. Mnoho detailů totiž stále zůstává pod povrchem a v celé své kráse se předvedou jen trpělivému posluchači. Švédové se dokázali posunout zase o něco dál, přičemž si zachovali nenapodobitelnou auru své tvorby. Těšme se na cestu, na kterou nás zavedou příště a zatím si vychutnávejme jejich aktuální putování.